Kouzlo velkého břicha
2.1.2009
Úplně mne fascinuje, jak jsou lidé ohleduplní a ochotní a milí a vstřícní při setkání s velkým břichem. Tedy nutno doplnit velkým evidentně těhotným břichem...
Začalo to už v prvním měsíci, kdy bylo to břicho skoro normální a přesto mne v přeplněné tramvaji pustili přiopilí fanoušci Baníku sednout, vháněli mi tam vzduch, každou chvíli se ptali, jak mi je, vzájemně se okřikovali, aby nedělali kravál, že je tam těhotná paní a s dvojčátky, a po vystoupení z tramvaje u stadionu Slávie mi všichni přáli, aby všechno dobře dopadlo.
V práci na mě byli tak hodní, že jsem se tam cítila mnohem líp a bezpečněji, než kdybych měla celou tu dobu ležet někde sama doma.
To, že má člověk s břichem všude přednost, to je taky skvělé - ať už je to napsané na dveřích (v čekárně u lékaře) nebo prostě ve frontě v masně - důchodkyně se mohou zpřetrhat, aby břicho pustily před sebe a musejí mít určitě dobrý pocit, že ony jsou ty, kdo to chápou, kdo jsou vlastně statečné čiperné "mladice", které si mohou dovolit někoho, kdo by na tom podle toho břicha mohl být hůř, pustit před sebe.
Lidi vás sami od sebe upozorňují na schůdek, kde byste sebou mohli fláknout. Každá ženská by si povídala, protože to je něco, čemu skoro každá rozumí a moc dobře to chápe, má třeba i co sdělit zajímavého ze své zkušenosti. Něco vám upadne a už se tři sbíhají, vejdete do metra a oni vás pustí sednout... Tedy - slyšela jsem, že ne vždy, že i břicha mají někdy smůlu (to říkala třeba i Verunka), nevím - asi jsem vypadala vždycky tak hrozně, že to pokaždé zafungovalo... .-)
Ovšem až to břicho splaskne... To mne bude docela mrzet, že tyhle dobré skutky skončí. A to už je takové obecnější povzdechnutí... Každému může být občas zle, může být unavený, nemocný, a vstřícnosti a pochopení se nedočká... Ne právě průbojná maminka s kočárem se může načekat, než jí někdo pomůže do tramvaje nebo do schodů...
Lidi jsou prostě jen lidi. A přesto na ně kouzlo toho velkého těhotného břicha funguje jako nějaké zaklínadlo - aspoň na chvíli se stanou takovými, jakými by lidé asi měli být pořád. Vnímavými k potřebám a pocitům druhých, citlivými a dobrými...
Asi v sobě všichni to velké těhotné břicho nějak nosíme - i když není vidět. Měli bychom se kolem sebe po těch bříšcích dívat, a i když ta bříška budou dobře ukrytá, vytušit je a pochopit, co v té které situaci můžeme dobrého udělat - pro kohokoliv. Pak pochopíme ten pocit, který má ta babička ve frontě na maso. Je to o tom, že člověk je hrdý tak nějak sám na sebe, že je člověk... Břicho nebřicho.
Hodně pochopení, vstřícnosti a lásky do roku 2009.
Máma
Autor: máma | Sekce: Fórum | Tisk | Poslat článek známému