Jak se to všechno seběhlo a jak to probíhalo...
Kdo nás trošku sledoval, věděl, že jsme narození našich berunek plánovali s panem doktorem Holým kolem 25. ledna. Oficiální termín papírový byl 3. února. Jenže člověk míní a příroda si stejně udělá, co chce. A přesně tak to bylo i u nás.
|
V průběhu předešlých měsíců jsem si dala několik takových závazků - bojových úkolů. Od překonání úvodních nevolností jejich zahnáním jídlem, přes úspěšné absolvování nebo nepotřebu absolvování různých vyšetření, po překonání kritických období, kdy se miminka ještě nesměla narodit (obzvláště pak ten prosinec, na který si někteří sýčci sázeli). Poslední bojový úkol bylo vydržet "3v1" do půlky ledna.
Když jsem tedy 15. ledna večer usínala, byla jsem spokojena, že i toto se podařilo. |
 |
Spím si vesele a najednou - vím jistě, že se mi zrovna zdálo o nějacích tancích snad v Lešanech nebo kde, nebyla to žádná válka - najednou se prostě stalo něco, o čem jsem si myslela, že mne některé z mimin nešikovně koplo do trubiček nebo do močáku a nehoda byla na světě... Bylo půl druhé ráno. Takže vstát, ospršit a honem zase na kutě. Ale co to - najednou se to stalo znovu. A to už nebylo normální. Takže jsem volala do porodnice, jestli jako by mi nemohli říct, jak vypadá plodová voda... Holt člověk neznalý se musí doptat (u Háni šlo všecko jinak). Tak prý je to normální čirá voda. Což by odpovídalo. Ať si holt lehnu a uvidím, co bude následovat - a když bude, tak ať se holt seberem a přijedem. Táta pospával, jen jsem se ho zeptala, jestli to slyšel (myslela jsem hovor s porodnicí), on řekl, že jo, a spal dál...
Zalehla jsem a po chvíli bylo jasné, že budeme startovat. Tak jsem na tátu použila klasické z filmů - že holt už to přišlo a že jedeme do porodnice... Najednou byl vzhůru, oči navrch hlavy, před tím nic samozřejmě neslyšel nebo to zaspal. Ale nijak neplašil, zvládal skvěle, to se musí uznat.
Taška do porodnice byla vzorně připravena - ale i tak jsme museli v rychlosti balit - Háňa druhý den odjížděla do Loučné na lyže a chtěla jsem ji balit dopoledne... No a pak už jsme frčeli prázdnou noční Prahou směr Fakultní nemocnice Na Bulovce...
Tam mne šupli na monitor, koníčci (srdíčka) běželi a dupali statečně a tak, jak měli. Pak jsem musela vzbudit svého pana doktora a ten se domluvil s paní doktorkou, která měla v noci službu, že když to není nijak akutní, že mne připraví se vším všudy na půl osmou. (Císař to musel být proto, že jedno miminko bylo zadečkem dolů a druhé úplně napříč, škoda, radši bych brala klasiku, ale co už.) Do té doby mi udělali všechna potřebná předoperační vyšetření a po osprchování, kdy už mi asistoval náš statečný táta coby otec u porodu, jsem se ještě po svých přesunula k operačnímu sálu, před ním nechala papuče a šlo se na věc. Píchli mi do zad nějaký oblbovák, pak následoval ten epidurál. Musela jsem se jen hodně vyhrbit - jako do kočičího hřbetu, položili mne a pak už jsem na břiše cítila jen takové pokusné doteky. Když si byli jistí, že už jsem správně in, cítila jsem, jak to začalo. Nic nepříjemného, nic bolavého. Akorát mi dali na pusu nějakou kyslíkovou masku a já myslela, že se v tom udusím. Prý mi nějak klesl tlak. Ale všecko se najednou uvolnilo v okamžiku, když jsem cítila, že první miminko - Anežka - je venku (zase nic nepříjemného - jiná paní trvdila, že měla pocit, jakoby jí rvali střeva...). A hned bylo slyšet pláč a všichni dávali najevo takové nadšení, že jsem se hned úplně jakoby nadechla a uklidnila. Dvě minutky nato šel Honzík. Zase další uvolnění. Za chviličku mi je přinesli už zabalené ukázat, Anežku mi šupli na pusinku - měla čímsi namazaný obličejíček, tak to byla taková voňavá mazlavá pusinka. :-)
Mezitím už táta v "zákulisí" všechno jistil a natáčel a byl z toho celej naměkko. :-)
Když mi to všecko zase zašili, začla jsem se hrozně klepat. Prý reakce ledvin na ty léky, ne zima. Přešlo to až po asi hodině dvou, ani nevím. Jak mne vezli, čekal tam táta. :-) Bylo to celé moc hezké. :-)
No a pak už jsem byla na JIPce, kam se po císaři jde vždycky. Vedle mne nějaká mladá maminka, která porodila ve 36. týdnu, ale její mimo mělo jen nějakých 1700 gramů a asi 41 cm, prý to bylo špatnou placentou, tak bylo někde v inkubátoru a paní taková celá nešťastná... Ta paní rodila o půl dne dřív, taky císař, a pořád strašně hekala, jak to strašně bolí, pořád chtěla injekce proti bolesti, a tak mne připravovala na to, jak mi bude za půl dne. Naštěstí to buď přehrávala nebo na tom byla nějak hůř, ale já jsem si naštěstí nemusela říct ani o jedinou injekci. :-) Prostě když přišla trochu bolest (a hlavně to šlo od stahující se dělohy a od střev, která v té obří dutině najednou nevěděla roupama, co dělat), dalo se to rozdýchat. Normálně rozdýchat.
Druhý den po obědě (tedy době oběda, naposledy jsem jedla večeři ještě doma) mne odexpedovali na s obrovským štěstím náhodou získaný nadstandardní jednolůžkový pokojík (ještě že jsem ho měla!).
A pak už se začalo všechno hodinu po hodině, den po dni vyvíjet, zlepšovat, spravovat, už jsem mohla sama vstávat a lehat, nohy už zase sloužily. Až na bolavou hlavu - když už to nešlo v noci z neděle na pondělí vydržet, řekla jsem si o pilulku (byla k ničemu) a nakonec skončila druhý den v deset dopoledne na "záplatě" - dalším píchanci do páteře, který tu bolest prostě vyhnal (při epidurálu asi uteklo kousek tkáňového moku či čeho, to způsobovalo nějaké divné tlaky v hlavě, a tak tam něco doplnili a bylo to). Moc hodná paní doktorka mi říkala mimo jiné "beruško". :-)
No a pak už jsmese začali těšit, kdy nás pustí domů. Miminka se hned od začátku uměla krásně napít (obzvláště Honzík byl na to kadet), krásně spala, takže nevypadala, že by měla nouzi o mlíčko nebo o cokoli. Když v úterý přišla vizita na děti, byla to komedie - doktor si rozložil papíry po přebalovacím pultu a dvě sestřičky (takové mladé jelítkovité) vyslíkli mimina do naha a nechali je po zvážení nahaté válet na zavinovačkách v těch vozíčcích. Což se dětičkám samozřejmě nelíbilo a Honzík se pomstil - začal čůrat tak, že kromě jiného té jedné sestřičce počůral záda. :-)
No ale protože bylo všecko v pořádku, dětičky neměly problém (od začátku měly "plný počet bodů") a i já byla v pořádku, na druhý den se naplánovalo, že půjdeme domů. A tak ve středu 21. ledna dopoledne přijel táta (a to byl na tu dobu objednaný k zubaři! - to měl ale štěstí...) s autosedačkama, oblečky, bonboniérkami pro sestřičky a po obědě jsme byli doma.
Ale to už je jiná pohádka. :-)